© 2019 Vít Přindiš

Na návštěvě v Hobitíně

December 13, 2016

Neznám moc lidí, kteří by neměli Nový Zéland jako jednu ze svých top destinací na svém wish listu. Každý se chce podívat do této krásné země, plné nádherné přírody a příjemných obyvatel. Já jsem to měl úplně stejně, když jsem se tam vydal poprvé v roce 2012 se svým kamarádem Ivanem na dvoutýdenní soustředění. Okamžitě mě ostrov naprosto učaroval a při odjezdu jsem si slíbil, že se co nejdříve znovu vrátím.

 

Trvalo mi to čtyři roky, ale povedlo se. Vyrazil jsem v malinko netradičním podzimním termínu, ale důvodů jsem pro to měl několik. Zaprvé mě zlákala nová slalomová dráha v Aucklandu a velký otevírací závod Whitewater XL, který nabízel největší prize money v historii vodního slalomu a také velice levné letenka, která se vešla pod 25 tisíc korun. Když jsem ji našel, tak jsem neváhal, koupil ji a začal plánovat pětitýdenní pobyt.

 

Naštěstí jsem na to nebyl sám, protože se z Čech rozhodl vyrazit i Ondra s Vávrou, a tak bylo jasné, že alespoň chvíli strávíme spolu. První dva týdny jsme s Ondrou strávili u jeho sestry Kristýny ve městečku Tauranga, které se stalo naší základnou pro výjezdy na tréninky. Bydlet dvě stě metrů od pláže byla nádhera, ale bohužel jsme měli trochu smůlu na počasí a žádné vhodné vlny na surfování se neobjevily za dobu našeho pobytu. Snad příště J Pádlovat jsme vyráželi každý den na Kaitunu, což je mekka ježdění na severním ostrově. Kombinovali jsme slalomové tréninky s ježděním na creekových lodích a trávili na vodě co nejvíc možného času. Byla to opravdu pohoda.

Mimo ježdění jsme se samozřejmě snažili poznávat i místní přírodu. Podnikali jsme výlety k vodopádům, uskutečnili jsme pár výšlapů a objeli celý poloostrov Coromandel, který je známý pro své krásné pláže a místo známé jako Cathedral Cove. Skalní brána přímo na bílé písčité pláži.

 

Po dvou týdnech přišel čas na přesun do Aucklandu a návrat do betonového koryta. Místní trať, kterou designovali české ručičky profesorů Polertů, nás překvapila svou obtížností. Proměnlivá voda, plná válců dávala zabrat a najít tu správnou stopu nebylo vždy snadné, každopádně ježdění tam byla opravdu paráda. Jediné a docela zásadní mínus však má trať v podobě vysokých tréninkových nákladů. Za jednu hodinu si místní účtují v přepočtu 750 korun, což to je docela dost.

 

Otevírací závod zlákal docela značný počet závodníků z Evropy, takže nebyla nouze o pořádnou zábavu. Mike Dawson pro nás dokonce pronajal celý dům a tam se nás nasázelo přibližně 15. Obsazení bylo opravdu mezinárodní. Dva kluci z USA, další z Fracie, Čech, Zélandu, Holandska a Velké Británie. Věřím, že si to dokážete představit. Závod samotný pro mě dopadl docela pozitivně. Jeden jsem vyhrál, v jednom jsem byl třetí a stejnou pozici jsem obsadil v celkovém hodnocení. Celé to tam kompletně opanoval Ondra a odvezl si domů pořádný balík novozélandských dolarů.

 

Po závodě přisla na řadu druhá část novozélandského dobrodružství, které se však odehrávalo o několik set kilometrů dál na řekách jižního ostrova.

Please reload

Vítejte na mém blogu!

Jižní polokoule

April 18, 2019

1/10
Please reload

Aktuální příspěvky

April 18, 2019

December 22, 2018

December 9, 2018

December 2, 2018

October 11, 2018

October 2, 2017

August 11, 2017

Please reload

Archiv