© 2019 Vít Přindiš

Z mizérie do euforie za 10 dní

June 22, 2018

Jak už to tak u mě bývá, chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se dostal k tomu, abych tento blog napsal. Zpoždění mělo dva důvody. První, že rád o věcech píšu s odstupem a druhý, že toho těch čtrnáct dní po mistrovství Evropy bylo docela hodně.

Moji peripetii se zády už asi znáte. Asi deset dní před startem mistrovství Evropy se mi při běžném protahování zablokovaly záda. A to tak, že jsem se nemohl pořádně hýbat. Bylo to poprvé, co jsem něco takové zažil, takže jsem byl i docela vyděšený, co se to vlastně stalo. Naštěstí si záda během tří dní odpočinku a dojíždění na kapačky daly říct a uvolnili se. Nakonec jsem se poté cítil i nejlépe za poslední dobu, ale v hlavě jsem to ještě několik dní měl. Bál jsem se, abych si při dalším záběru, záklonu nebo pohybu záda znovu nezablokoval a nepřišel tak o možnost startu na mém vytouženém domácím mistrovství.

 

Všechno drželo, já se den ode dne cítil na vodě jistější a dovoloval si stále těsnější průjezdy. Nechtěl jsem se mistrovství jen zúčastnit, chtěl jsem uspět a k tomu je zapotřebí jezdit na maximum. K tomuto cíli směřovala celá má několikaměsíční příprava a já se o to nechtěl nechat připravit. 

 

Před samotným závodem jsem ještě stihnul vystoupit na konferenci FuckUp nights, kde lidé mluví o věcech, které se jim nepovedly. Pro mě to mělo krásné načasování, protože jsem mohl zmínit i aktuální problémy se zády. Dostalo se mi také velké pocty a mohl jsem vystoupit na slavnostním zahájení celého mistrvoství a pozdravit všechny závodníky a popřát jim krásné a úspěšné mistrovství.

Postup závodem byl bez zaváhaní. Až do finále jsem prošel s jízdami, které nebyly čisté, ale dostatečně rychlé. Věděl jsem, že když takovou jízdu a bez dotekl předvedu ve finále, bude to stačit na dobrý výsledek, a hlavně já z toho budu mít dobrý pocit. 

 

Není nic lepšího než závodit před domácím publikem. Ale musel jsem se to naučit. Prvních několik světových pohárů, které jsem v Troji jel pro mě byly velkou školou. Skoro všechny jsem v různé fázi závodu pokazil, ale vždy jsem si z toho něco dokázal vzít. Naučil jsem se nenechat se publikem strhnout a důvěřovat si na domácí trati.

Po loňském vítězství na svěťáku v Troji jsem si věřil, že finále už umím jezdit. Potvrdilo se to i tentokrát. I když moje jízda nebyla ideální a já vím, že jsem na spodní části nějaký čas ztratil, byl jsem s ní moc spokojený. Moji spokojenost navíc podpořila i krásná stříbrná medaile, které doplnila tu samou z roku 2014, která pro mě byla zlomová.

 

Asi bych si nedokázal vymyslet lepší průběh a věřte mi, že když jsem doma týden před mistrovstvím ležel, nemohl se pořádně hýbat a Aki se o mě starala, tak jsem na tak krásný závěr ani nepomyslel. Prostě jak se člověk může během deseti dnů dostal z totálního srabu do vysněného cíle.

Celé to završilo naše vystoupení v týmovém závodě. Potvrdili jsme roli největších favoritů a již potřetí za sebou si dojeli pro vítězství. To je podle mě něco skoro až neuvěřitelného v tak silné světové konkurenci. 

 

Jsem neskutečně rád, že jsem mohl být součástí této skvělé akce, která se v Troji odehrála a vzpomínky na ni mi již zůstanou na vždy.

 

Fotky Jakub Pláteník

 

Please reload

Vítejte na mém blogu!

Jižní polokoule

April 18, 2019

1/10
Please reload

Aktuální příspěvky

April 18, 2019

December 22, 2018

December 9, 2018

December 2, 2018

October 11, 2018

October 2, 2017

August 11, 2017

Please reload

Archiv