© 2019 Vít Přindiš

Peru, část první

December 2, 2018

Slíbil jsem, že to udělám. Že napíšu, jaké to bylo v Peru. Trvalo to. Já vím. Můžu se vymlouvat na nedostatek času po příletu, na zdravotní potíže a dalších milion důvodů, ale mě se prostě moc nechtělo. Nevím proč. Ale teď jsem tu. Našel jsem si čas a rozhodl se sepsat pro vás tuto zkušenost.

Rozdělím ji do dvou blogů, stejně tak jak jsme ji prožívali v jižní Americe. Proč do dvou? Protože jsme v Peru měli dva hlavní cíle! Jestli jsem se něco za ty roky cestování s kajakem i bez něj naučil, tak nebrat si toho moc. To znamená nevymýšlet harakiri cesty, kde budete každý den na cestě, přejíždět z místa na místo, bez odpočinku budete konzumovat všechno co se vám naskytne, a nakonec z toho budete mít tak akorát zkaženou náladu. Prostě dát si dopředu nějaké cíle, ale mít i dostatek času na odpočinek. Cestování není o tom vidět toho co nejvíc za každou cenu!

 

Proto jsme se rozhodli rozdělit naši cestu v Peru na dvě části. Teď zpětně bych je pojmenoval jako část první – Cuzco a okolí, část druhá – Peru. Vím, zní to blbě, ale v Cuzcu jsme prostě strávili nejvíc času. Prožili jsme zde tu nejhorší fázi výškové nemoci a po mé chybě s letenkami jsme tam zůstali i další dva dny navíc. Místní Starbucks byl nám mohl vystavit věrnostní kartu.

 

Cuzco byl náš první cíl hned po přeletu z Brazílie. Toto město s téměř čtyřmi sty tisíci obyvateli, jak se to sakra píše? Byl náš první cíl. První tři dny jsem dali poznávání města, jehož centrum je zařazeno na seznam UNESCO. I když přímo na náměstí naleznete řetězce jako jsou KFC, MC DONALD, STRABUCKS a další, tak má své kouzlo. Zvlášť v šest ráno při východu slunce. 

Každé ráno jsme se probouzeli s bolestí hlavy. Nebylo to z alkoholu. Na ten nebyla chuť. Prostě nás dostala ta výška. Nikdy předtím jsme nebyli dlouhodobě ve výšce přes tři tisíce metrů a Cuzco leží dokonce ve výšce 3400 metrů nad mořem. 

 

Proti výškové nemoci jsme bojovali kokou. Čajem z koky, ale jestli to byla ta vhodná volba, to nevím. Trochu jsem tomu čaji přisuzoval moje bolesti hlavy.

 

Nicméně z našich plánů na velké výlety v okolí Cuzca zbyla nakonec jen návštěva Salinas de Maras a města Cinchero, které jsme zvládli během jednoho dne. Pronajali jsme si taxi a borec nás odvezl na obě místa. Doporučil kam se podívat, čemu se vyhnout a kde nakoupit. Takže ideál.

Všechno směřovalo k hlavnímu cíli, který jsme měli. To byl pěti denní trek s průvodcem a nosiči až k legendární Machu Picchu.

 

První den treku jsme se z Cusca vydali v šest ráno autobusem s dalšími cestovateli do města Calca na trhy, kde jsme nakoupili poslední potřebné drobnosti a dále dojeli do městečka Lares k termálním pramenům. Po koupeli a obědě následoval první výšlap. První střet s realitou místních hor. Během čtyř hodin jsme ušli cca 500 výškových metrů z Lares do vesničky Haucahuasi, kde jsme strávili první noc.

 

Naši průvodci postavili tábor na volném pozemku, kde z jedné strady šuměl potok a z druhé chrochtaly prasata. Po probdělé noci, díky zimě, jsme se probudili do zasněžené krajiny. Jen pár desítek metrů nad námi ležela konstantní pokrývka sněhu. Dali jsme si rychlou snídani a vydali se na pochod. 

Tentokrát nás čekaly čtyři hodiny výšlapu do výšky 4500 metrů nad mořem a následně sestup cca tři hodiny do vesnice Patacancha. V půlce treku nás zastihl mohutný déšť, který jsme z větší části strávili schovaní v jídelním stanu, který nám nosiči postavili. Ale všichni jsme byli neskutečně promrzlí.  

 

O to víc jsme ocenili zázemí, které jsem měli ve vesnici Patacacha. Stále jsme spali ve stanech, ale k dispozici jsme měli i malou místnost, kde jsme mohli posedět, usušit mokré věci a popovídat si s dalšími cestovateli.

 

Skupina, ve které jsme se ocitli byla naprosto skvělá. Tento trek s námi šel manželský pár z Mexika, který každý rok jezdí po světě do různých destinací a podnikají takovéto blázniviny a dále dva kamarádi z Londýna. Přibližně padesátníci, pracující v city v bankovním sektoru s obrovskou dávkou anglického humoru. Lepší parťáky jsme si nemohli přát.

Třetí den po snídani, ke které jsme dostali palačinky, jsme se vydali k archeologickému nalezišti Pamamarca ležícímu ve výšce 3200 metrů nad mořem. Tento den nás čekal trek do města Oleyntambo. Tentokrát to byl spíše odpočinkový den. Našlapali jsme cca 300 výškových metrů a celkově nám to zabralo i s prohlídkou ruin necelých pět hodin. Odpoledne jsme si tam mohli užít v krásném městě Oleyntambo, které však bylo přecpané turisty a poprvé se po několika dnech i osprchovat. Měli jsme totiž regulérní postel a pokoj. Jen pro sebe.

 

Večer jsme vyrazili s našimi cestovatelskými parťáky do baru, abychom oslavili uplynulé tři dny pochodu a poprvé jsme tak ochutnali legendární Pisco sour. Nápoj hodně připomínající Caipirinhu nám samozřejmě okamžitě zachutnal, ale věděli jsme, že před sebou máme ještě jeden náročný den.

 

Čtvrtý den nás čekal jeden z vrcholů našeho putování. Část originální incké cesty vedoucí přímo v Machu Picchu. Na tento trek je omezený počet míst, každý musí mít speciální povolení, které je na vstupu i výstupu pečlivě kontrolováno.

Vyrazili jsme brzy ráno panoramatickým vlakem údolím řeky Urubamba až na značku 104 km, kde vlak zastavil a cestovatelé s povolením mohli vlak opustit. Následovala kontrola a trek započal. Byl nádherný den. Čekalo nás přibližně 700 výškových metrů a šest hodin pochodu. Trek se zakusoval do hory a my šli po cestě, která v historii sloužila jako cestovní a zásobovací trasa pro Machu Pichu. Stejně tak jako dnes, vydat se na ni mohli pouze lidé s povolením. Po cestě jsme míjeli jednu Inckou ruinu za druhou. Sloužili jako kontrolní body, možnosti na přespání nebo jako zásobovací města hlavního Machu Picchu.

 

Na konci treku jsme dostali vytouženou a definitivně zaslouženou odměnu. Dorazili jsme na Sun Gate, kde se nám otevřelo Machu Pichu jako na dlani. Na místě jsme strávili asi hodinu a jen se vyčerpaní nechali znovu nabít pozitivní energií. 

 

Jelikož již bylo pozdní odpoledne, tak jsme se ze Sun Gate vydali rovnou do Aquas Caliente, kde jsme se ubytovali, najedli a samozřejmě dali pár Pisco Sour. Teda, ten večer jsme jich dali docela hodně. Chtěli jsme totiž všichni oslavit, že jsme tento čtyřdenní trek zvládli až do konce.

Poslední, pátý den nás čekala jen nenáročná prohlídka Machu. Vyrazili jsme na první ranní autobusy, okolo šesté hodiny. Hustě pršelo, ale stejně tam už tou dobou byla obrovská fronta zombíků. Ale co už. Vystáli jsme frontu, nasedli do autobusu a ten nás vyvezl až nahoru ke vstupu. Pěkně na mastňáky. Následovala tříhodinová prohlídka a tady už není potřeba slov. Fotky všechno řeknou za mě a nejvíc jich samozřejmě najdete na mém Instagramu.

Poté přišla asi nejhorší část celého putování. Loučení. Museli jsme opustit ten fantastický manželský pár z Mexika i ty anglické džentlmeny. Se slzou v oku jsme si vyměnili kontakty a všichni si slíbili, že se ještě někdy uvidíme. 

 

A nám začala další část naší cesty. O té ale až příště.   

 

 

Please reload

Vítejte na mém blogu!

Jižní polokoule

April 18, 2019

1/10
Please reload

Aktuální příspěvky

April 18, 2019

December 22, 2018

December 9, 2018

December 2, 2018

October 11, 2018

October 2, 2017

August 11, 2017

Please reload

Archiv