© 2019 Vít Přindiš

Peru, část druhá

December 9, 2018

Upřímně moc děkuji za pozitivní ohlasy, komentáře, otázky a sdílení prvního článku. Jsem rád, že se Vám alespoň trochu líbil. A to i přes můj specifický styl psaní. Motivovalo mě to, a tak přináším slíbený druhý díl.

 

Než se do něj pustím, tak odpovím na jeden zajímavý dotaz. Psal jsem, že jsme první dny bojovali s výškovou nemocí. Neřekl jsem však, jak to kdo snášel. Zvídavá otázka tedy zněla, zda jsem to měl jako sportovec lehčí? No, já bych řekl, že skoro horší. Rozhodně ty první dny. Výšková nemoc není otázkou trénovanosti, teda alespoň podle toho, co jsem si o ní načetl. Jde primárně o genetiku a sportovci mají všeobecně vyšší nároky na příjem kyslíku, který ve velkých výškách chybí. Takže moje idealistická představa, že budu od prvního dne běhat po horách byla mylná. Každopádně jsem se do toho po aklimatizaci v Cuzcu dostal a pak se moje trénovanost v horách projevila.

 

Teď už zpět k druhému článku. Nakonec nebudu popisovat čas strávený v Limě, kde to zase tak moc zajímavé nebylo a ani nebudu psát o nočních osmihodinových přesunech autobusem. Dostanu se rovnou na druhé hlavní místo, kde jsme strávili nejvíce času. Do města Huaraz ležícím v legendární části peruánských And, Cordilera Blanca s nejvyšší horou Huascarán, která se tyčí do výše 6778 metrů nad mořem.  

Do Hurazu jsme se z Cusca přesunuli během dvou dní. První část byla letecky do Limy a druhá již zmiňovaným nočním autobusem. Docela rozbití jsme se po jednodenní pauze v nulové nadmořské výšce znovu ocitli ve výšce nad 3000 metrů. Ale už to nebyl naštěstí takový šok. 

 

V okolí Huarazu jsme si tentokrát naplánovali jednodenní výlety a město nám tak sloužilo jako základna. Takže už žádné tahání těžkého báglu, ale pohoda každodenní teplé postele a sprchy. Město samo o sobě není nijak krásné, ale najdete pár hezkých kaváren, restaurací a za návštěvu rozhodně stojí místní noční trhy. Pro cestování po okolí jsme využívali tři různé způsoby. 

 

Buď můžete vyrazit s jednou z cestovních kanceláří, která nabízí jednodenní výlety na všechny známá místa v okolí. Je to sice nejlevnější, ale dost otravný způsob. Hodně času ztratíte čekáním na další cestovatele a jedete jen podle plánu agentury. My jsme tento způsob jednou využili a pak si řekli, že už nikdy. 

 

Druhý způsob je tzv. Colectivo. Malé mikrobusy, které jezdí do všech možných směrů, po cestě nabírají cestující, jsou extrémně levné, ale totálně přecpané. Navíc jezdí nebezpečně rychle. Pokud máte rádi adrenalin, tak ideální způsob. Tento způsob místní hromadné dopravy Vás však stejně nedopraví až na místo, kde chce začít trek, takže je nutné využít ještě místního taxi. 

 

Toto je třetí způsob, jak se pohybovat po okolí. Je nejdražší, ale pokud chcete být opravdu flexibilní, tak je možnost si pronajmou celé auto, za přibližně 800-1200 korun na den. Řidič Vás odveze kamkoliv jen chcete a počká, jak dlouho je nutné. Jen doporučuji, ujasnit si cenu vždy pevně dopředu, abyste třeba na konci nebyli překvapení. 

Kromě blízkých výletů a procházek po okolí Huarazu jsme absolvovali tři hlavní výlety. A všechny tři byli naprosto epický! To ostatně můžete vidět na videu. Já Vám je však ještě detailně popíšu.

 

Laguna Parón, ležící ve výšce 4155 metrů nad mořem, byl náš první cíl. Pro cestu jsme zvolili kombinaci Colectiva, asi hodinu cesty do města Caraz, kde jsme si následně pronajali auto pro cestu k jezeru. Další hodinu a půl jsme jeli po šílené cestě. Doteď nechápu, že do toho borec s jeho běžným autem šel. V jedné části jsme museli dokonce zastavit, protože se zdálo, že jsme při nárazu přišli o kolo. Po nepohodlné cestě se nám za odměnu dostalo lehké procházky v okolí laguny, přejemného počasí, které se v horách každou chvíli mění, a nádherné tyrkysové vody. Na místě jsme zůstali asi dvě hodinky a pak nás čekala skoro tříhodinová šílená cesta domů. Nebudu lhát, i když jsme nepodali žádný extra náročný sportovní výkon, domů jsme přijeli úplně dead. 

Pro mě asi jeden z největší highlightů celého Peru byla cesta k ledovci Pastururi. Ten se nachází ve výšce přes 5000 metrů nad mořem. Pro cestu k němu jsme zvolili pronájem vlastního řidiče. Vyjeli jsme ráno cca hodinu a půl po odjezdu cestovek a stejně jsme na místo dojeli jako první! Měli jsme tak alespoň chvilku předtím, než se na místě objevili zombíci. Ledovec, stejně jako jeho bratříčci po celém světě, postupně mizí. I přesto to byl majestátní pohled, a navíc jsem si na místě krásně zalétal s dronem. Viz video nahoře. K ledovci vedl asi 2-3 kilometrový trek, ale v této výšce to bylo skoro jako 10. Někteří zombíci dokonce využili nabízených koní, kteří je od parkoviště vyvezli nahoru a následně zpět. Znovu nás příroda odměnila a na chvíli absolutně uklidnila hladinu jezera pod ledovcem. Domů jsme ten den jeli absolutně nadšení.

 

Poslední a pravděpodobně jeden z nejnáročnějších treků jsme podnikli k laguně 69. Znovu uvedu výšku, která převyšuje lehce 4500 metrů nad mořem. Na tento trek jsme zvolili dopravu cestovní kanceláří. A byla to chyba. Ani nám dovolili zastavit u památníku českých horolezců, kteří zde v roce 1970 zahynuli při expedici na nejvyšší peruánskou horu Huascarán. Na jejich počest se každoročně běhá legendární lyžařský závod Jizerská 50. Museli jsme totiž dodržovat přesně stanovený plán, stavět jen na určených místech, a navíc pořád čekat na ostatní. VOPRUZ. Cesta autobusem k začátku treku trvala cca dvě hodiny a samotný trek k laguně trval něco okolo tří hodin. Ale s opravdu výrazným převýšením a vysokou nadmořskou výškou. Navíc se ten den střídalo počasí opravdu každých pět minut. Bylo to extrémně náročné, ale znovu odměna stála za to! Zvlášť po náročném výšlapu. Cesta zpět k autobusu však nebyla o nic jednodušší. Já hrozně nerad chodím z kopce. Trvalo to skoro dvě hodiny a byl jsem neskutečně rád, když jsem si mohl konečně sednout do sedačky a nechat se odvézt do Huarazu. 

Po všech výletech už následovalo jen jediné. Dostal se zpět do Prahy. Čekala nás dlouhá cesta po ose Huaraz – Lima – Rio de Janeiro – Frankfurt – Praha! Uf.

 

Na závěr bych chtěl říct, že Peru bylo opravdu životní zážitek, na kterém člověk poznal své další fyzické i psychické limity. Z celé země jsme pořádně navštívili pouze dvě oblasti, ale ještě je obrovské množství míst, které se dají objevovat. Oblast Nazca, jezero Titikaka, prales v Amazonii a další. Jsem zvědavý, zda se někdy do Peru znovu podívám. Rád bych.

 

 

 

 

Please reload

Vítejte na mém blogu!

Jižní polokoule

April 18, 2019

1/10
Please reload

Aktuální příspěvky

April 18, 2019

December 22, 2018

December 9, 2018

December 2, 2018

October 11, 2018

October 2, 2017

August 11, 2017

Please reload

Archiv