© 2019 Vít Přindiš

Mých 48 hodin v Dublinu

December 22, 2018

Do Dublinu jsem chtěl už strašně dlouho. Dvakrát jsem cestu i reálně plánoval, ale nikdy mi nakonec nevyšel termín. Tentokrát se to povedlo a já v hlavním městě Irska strávil intenzivních 48 hodin.

Dostal se do Dublinu je velice snadné. Z Prahy letá přímo několik společností a ceny se pohybují na standardní úrovni 2-3 tisíc za zpáteční let. Samozřejmě se dají v akci letenky získat i daleko levněji. Z letiště do centra města se dostanete pohodlně za 45 minut. Znovu máte na výběr několik společností. Já si vybral Airlink express a otevřená zpáteční jízdenka mě vyšla na 12 euro. Na webu ji najdete ještě o euro levněji. 

 

Pro cestování po městě jsem nejčastěji využíval své nohy. Nachodil jsem nakonec něco přes 40 kilometrů a autobus využil kromě cesty na letiště ještě jednou, a to cestou do vesničky Howth. Pro cestování místními autobusy se dá pořídit v trafice karta, na kterou si nabijete peníze a platíte průběžně při každé jízdě nebo u sebe musíte mít vždy přesný obnos, abyste zaplatili za jízdu přímo řidiči.

 

Howth je přístavní vesnička severně u Dublinu. Cesta autobusem trvala přibližně hodinku a pro jednodenní/půldenní výlet si ji vybírá velké množství turistů. Na místě se o mě postarala kamarádka, místní kajakářka, jejíž rodiče zde bydlí. Provedla mě po krásných útesech, kolem majáku a také jsme zavítali do nejlepší kavárny ve městě. Alespoň podle ní. The Grind Howth. Zajímavostí je, že v této vesničce sídlí i Irský olympijský výbor. Pro jednodenní, nebo spíš třeba půldenní výlet rozhodně doporučuji a rozhodně doporučuji ochutnat místní fish and chips. Prakticky můžete kdekoliv. Já dostal radu zajít do Beshoff bros a bylo super.

Ubytování v Dublinu jsem zvolil v hostelu Generator, který sídlí přímo ve staré továrně na výrobu whiskey Jameson. Ta už se tam sice nevyrábí, ale najdete tam návštěvnické centrum. Já se nakonec k návštěvě neodhodlal, protože nejsem moc velký fanoušek whiskey a navíc jsem předtím absolvoval návštěvu Guinness storehouse a to mi stačilo.

 

Guinness storehouse…upřímně docela velké zklamání. S prohlídkou pivovaru to nemá nic společného. Je to takový velký sedmipatrový lunapark. Nejvíc jsem se těšil na pivo v Gravity baru, který se tyčí na úplném vrcholu a nabízí 360° výhled na město. Ohromný počet lidí na dost malém prostoru mě však úplně nenadchnul. Za 25 euro, ve kterých je vstup a jedna pinta se mi nezdá jako úplně dobrý deal. Pokud se tam však chcete stavit, určitě si vstup zarezervujte dopředu na webu, abyste nemuseli čekat skoro hodinu ve frontě jako já. 

 

Jaký jsem měl v Dublinu vlastně plán? Chtěl jsem poznat město, ochutnat pár dobrých pint piva Guinness, dodělat několik pracovních věcí, které jsem nějakou dobu odkládal, a po šesti týdnech tréninku si také trochu odpočinout. S pracovními věcmi Vás otravovat nebudu, ale ve výsledku jsem udělal vše, co jsem si předsevzal, takže z tohoto pohledu to byl plodný výlet. Odpočinek? Tři dny bez tréninky mi opravdu přišly vhod.

 

Poznávání města a ochutnávání místního legendárního moku jde ruku v ruce. Už jsem zmínil, že jsem vlastně procházel město křížem krážem a řídil se hromadou doporučení, která jsem dostal. Z tohoto pohledu byl asi nejobsáhlejší výčet míst od Honzy Mikulky, který spoluvytváří legendární projekt Honest Guide, a dostal dlouhý email od jedné z fanynek jeho pořadu v době, kdy se sám do Dublinu chystal.

 

Nejsem úplně ten typ turisty, který běhá po památkách. Samozřejmě jsem se byl podívat u Dublinského hradu, dovnitř jsem nešel, a také jsem proběhl kolem pár kostelů. Já prostě raději město poznávám na místech, kam chodí místní. Což jsou kavárny a hospody. 

 

Z kaváren mohu doporučit primárně dvě, ve kterých jsem se stavil na snídani a ranní kávu. Je to Urbanity cafe, které bylo přibližně 300 metrů od mého hostelu a měli parádní chleba s humusem a druhá je Brother Hubbard, kde jsem měl pro změnu skvělý avokádový toast.

Legendární část města Temple bar je něco jako pražská Dlouhá třída nebo ostravská Stodolní. Rušná, hlučná, plná turistů a předražená. Sám jsem si tam dal hned po příletu první pintu. V hospodě The Auld Dubliner hrála ve tři hodiny odpoledne živá hudba, motalo se tam dost podnapilých a jeden z vyhazovačů hospody odnaproti měl hodně napilno. Byla to první a zároveň poslední pinta piva, kterou jsem v Temple baru měl. Jeden z místních kajakářů, který mě první večer vytáhnul ven, mě zavedl mimo hlavní centrum do mnohem příjemnější části. Pub Kehoes Dublin byl taky nacpaný k prasknutí, ale místními. 

 

Druhý večer mě na pivo vytáhnul český sjezdař, reprezentant, žijící momentálně v Irsku Tonda Haleš. Zašli jsme ještě dál od centra. Nejdříve jsme měli sraz v hospodě O’Donoghues Bar, která mě zaujala asi ze všech nejvíce. Měla skvělou atmosféru a výborné pivo. Já jako zarytý milovník plzeňského piva jsem si před cestou slíbil, že dám pivu Guinness šanci a tady mi opravdu chutnalo. Pokračovali jsme ještě přes Mary’s Bar and Hardware a poslední pivo jsme si dali v The Long Hall. O půlnoci jsem byl už zpět na hostelu, protože jsem chtěl brzo vstávat, a ještě si před cestou domů užít město. Každopádně všechny zmíněné podniky můžu doporučit a stojí za návštěvu.

 

Celkově mohu Dublin doporučit a rozhodně je to ideální destinace na takhle krátký euro víkend.

Please reload

Vítejte na mém blogu!

Desetiletí českého kajaku

February 26, 2020

1/10
Please reload

Aktuální příspěvky

October 28, 2019

April 18, 2019

December 22, 2018

December 9, 2018

December 2, 2018

October 11, 2018

Please reload

Archiv