© 2019 Vít Přindiš

Jak jsem se dostal mezi buddhistické mnichy

January 5, 2019

V Japonsku jsem již jednou byl. Před pěti lety jsem ho tři týdny procestovával a když jsem teď plánoval svoji druhou návštěvu, chtěl jsem zažít něco jiného. Jeden z nejlepších japonských kajakářů, trojnásobný olympionik, je svým povoláním mnich. Zde je o něm dokonce dokument na olympic channel. Tak mě napadlo ho oslovit s přáním, zda by nebylo možné vyzkoušet si jeho život. 

Celá komunikace trvala asi měsíc, ale podařilo se a Kazuki mi domluvil možnost být přímo v chrámovém komplexu Zenkoji, kde on sám působí. Můj původní nápad na sedmidenní pobyt byl okamžitě zamítnut z několika důvodů. První, na přelomu roku mají mniši nejvíce práce a druhý, bude to tvrdé a tři dny mi prý budou stačit. Než se pustím do vyprávění toho, co jsem za ty tři dny zažil, tak ještě uvedu pár faktů, abyste byli v obraze.

 

Zenkoji je buddhistický chrámový komplex, skládající se celkově ze 2 hlavních a 39 vedlejších chrámů. Ty vedlejší slouží převážně jako útočiště pro poutníky, kteří do Zenkoji jezdí. Jedná se totiž o nejznámější poutní místo v Japonsku. Celé město Nagano vyrostlo v okolí chrámu. Zenkoji neovládá žádná budhistická škola, ale je jich zastoupeno rovnou několik a zachovává si tak svoji neutrálnost. Můj učitel se jmenoval Jien a byl to zastánce školy Tendai. Nicméně mi řekl, že to, co mě naučil nemusí být to nejlepší a ať se podívám na další učení. Nemusel jsem si holit hlavu. Nenosil jsem jejich oblečení. Téměř všechny fotky vznikly až ex post. O buddhismu vím teď méně než před tímto zážitkem. 

Nebudu popisovat jednotlivé dny, i když jsem si psal hodně detailní deník, ale uvedu celkový náhled do toho, co jsem prožil. Před svým příjezdem jsem se rozhodl odstřihnout od okolního světa. Zenkoji je sice ve městě, takže jsem nebyl někde v horách, ale vypnutí veškeré elektroniky, mi zaručilo, že se budu opravdu soustředit jen na to, proč jsem přijel. A to, naučit se toho co nejvíc.

 

Mým působištěm být chrám Rennge, jeden z těch 39, které se v komplexu nacházejí. Jeho ‘‘šéfem‘‘ byl mnich Jien. Kromě mě byla v chrámu jen jeho žena, ta obstarávala veškeré jídlo. Pro upřesnění znovu uvedu pár faktů. Ano, byl jsem tam kromě nich jediný. Chrám byl asi třípatrový, jen ze dřeva a papíru. Oni tam nebydlí, mají byt jinde, ale celé ty tři dny tam spali semnou. Měl jsem svůj vlastní pokoj, jeden plynový přímotop, jinak byla všude ukrutná zima. Hlavní modlou chrámu byla bohyně/bůh vody, docela příznačné ne?

Po mém příjezdu do chrámu jsme měli s Jienem neoficiální oběd, kdy se mě vyptával na moji motivaci pro moji návštěvu. Zároveň to byl poslední moment, kdy jsem si říkal, že to vlastně bude celé úplně v pohodě. Hned po jídle jsme totiž měli první vážnou schůzku, kde mi představil podrobný plán na další tři dny. Měl jsem vytřeštěné oči, ale snažil jsem se to nedat zdát. Denní plán začínal v 6:00 a končil 23:00. Všude jsem musel být na minutu přesně. Jediné, co jsem ten den nesměl, bylo na chvíli se zastavit. 

 

V rychlosti denní plán vypadal takto. Budíček, úklid, ranní rituály velký chrám, ranní rituály malý chrám, snídaně, úklid chrámu, shakujo (japonská kaligrafie), oběd, meditace, další rituály, úklid chrámu, 10km výběh po Naganu, koupel, večeře, shakujo, četba buddhistických knih, meditace, četba a spánek. Pro mě většinou místo četby byla smrt a rovnou jsem usnul. 

 

Úklid chrámu byl především zametání před chrámem, to bylo hned ráno. Následně různé aktivity, jako například mytí oken posuvných dveří nebo čištění obřadních nádob. Ranní rituály trvaly něco přes hodinu a skládaly se z odříkávání súter (buddhistických textů) a dalších rituálů. Já participoval na všem, co jsem měl dovoleno. Při jednom ranním rituálu dokonce četli v hlavním chrámu moje jméno a to proto, že jsem jim přinesl přepsanou sútru srdce, která je pro ně nejdůležitější text. Dělal jsem na tom dva dny, to je to shakujo.

Asi vás zaskočil ten každodenní výběh do Nagana. Mě taky, ale pak jsem to pochopil. Mniši jsou tady jenom lidi. Navíc se víc, než ostatní snaží najít balanc mezi tělem a myslí. Samozřejmě, nedělají to všichni, ale ti, které jsem měl možnost potkat ano, a dokonce se připravují na naganský maraton. Jednou jsme běželi po šintoistických chrámech a já jim u toho povídal o hokejovém zázraku z 98. Oni samozřejmě znali Haška a Jágra, tak jsem se nenápadně zeptal, jak daleko je stadion, kde hrálo. Druhý den jsme tam běželi a nadšeně poslouchali moje vyprávění o Nagano tapes a celé té historii.

 

Jídlo. To je docela důležitá část celého pobytu, ale v podstatě o ní není moc co napsat, co se týče rozmanitosti ani objemu. Věděl jsem dopředu, že to nebudou žádné hody. Každopádně miska rýže k snídani, miska rýže se zeleninou a malou polévkou o obědu a večeři rozhodně nebylo to, co bych po tak náročném programu očekával. Nicméně strašně zajímavou součástí každého jídla byly rituály. Sútry před a po jídle jako poděkování a ocenění potravy jako energie pro tělo. Ale to nebylo všechno. U každého jídla jsme měli dva plátky ředkve a kalíšek zeleného čaje. Pomocí obou jsem každou misku musel vyčistit naprosto dokonale, aby nepřišlo nic nazmar. Skoro u každého jídla byly houby, které nejím. Co myslíte, že jsem dělal? Jo, prostě jsem je snědl bez jediného slova. U jídla se totiž dodržuje absolutní ticho.

Meditace je pro mě asi nejvíc zásadní složka celého pobytu a určitě to zajímá i vás. Přijel jsem jako nepopsaná kniha, protože s meditací jsem neměl žádné zkušenosti. Jako první tedy přišla na řadu lekce správného posedu, dýchání, funkci očí (nejsou totiž úplně zavřené) a vysvětlení jednotlivých fází. Na začátek je velice důležité vytvořit si příjemné prostředí, na klidném, čistém a vzdušném místě. Následuje série kroků na protažení a rozdýchání. Hlavní fáze meditace je o soustředění na dech. Klidné nádechy do břicha se postupně počítají od 1 do 100 a zpět. Takto pořád dokola. To je jediná věc, na kterou by se měl člověk při meditaci soustředit. Po hlavní fázi následuje fáze uklidnění. Znovu v několika postupných krocích dechového cvičení a uvědomění si sebe sama se meditace ukončuje.

 

Já měl meditaci vždy vedenou, to znamená, že jsem měl daný začátek a její konec, který mi signalizovali zvukovým signálem. Takto jsem absolvoval 4 meditace. Každá měla délku okolo 40-45 minut. Poprvé mi to přišlo jako 20 minut, takže jsem se dost divil, že to bylo tak dlouhé. Samozřejmě soustředit se jen na dech je strašně těžké a myšlenky mi stále někam běhaly, ale měl jsem pár fází, kdy jsem se opravdu dokázal soustředit jen na dech a jeho počítání a naprosto vypnul třeba zrakový vjem i přes lehce otevřené oči. 

Musím říct, že to není vůbec nic lehkého a u mě se navíc po přibližně třiceti minutách objevovaly potíže v posedu. Mám hůře pohyblivé kyčle, a tak mi začaly odumírat nohy a tím víc mě bolest rozháněla myšlenky jinam. Při vedené meditaci máte možnost požádat o upozornění na koncentrování nebo pokud se vašemu mentorovi nezdá, že se dostatečně soustředíte, tak využije dřevěnou hůl. Kterou několikrát dostanete přes záda. Ne, nedělám si srandu. Nebolí to, je to nástroj pro to, abyste se znovu plně zkoncentrovali na meditaci. Já takhle jednou dostal, od jiného mnicha v hlavním chrámu, který vedl jednu z mých meditací. Myslím, že mi to chtěl spíš ukázat, protože to bylo až těsně před koncem.

 

Dostal jsem tedy úvod do zenové meditace, ale myslím, že bude opravdu těžké v tom pokračovat a najít si nějaký denní rytmus v mém domácím prostředí a při množství cest, které každý rok podniknu. Četl jsem, že si člověk může najít místo na meditaci prakticky kdekoliv, což trochu odporuje mým doporučením, ale jeden mnich z Ameriky prý medituje každé ráno na toaletě při vykonávání potřeby. No, asi to bude muset vyzkoušet a najít si své oblíbené místo.

Poslední částí mé zkušenosti a oficiálním ukončením mé třídenní zkušenosti byla cesta temným tunelem pod chrámem a nelezení železného klíče na zdi.  Docela dost scary zážitek. Podle legend, pokud klíč v naprosté tmě naleznete a dotknete se ho, mělo by se vám dostat spasení. Klíč jsem našel, takže jsem snad v pohodě.

 

Neoficiálním ukončením bylo to, že jsme šli večer s Jienem do města na pořádné jídlo a k tomu jsme si dali pár piv a taky trochu saké. Jak jsem říkal už předtím. I mniši jsou normální lidi. 

Please reload

Vítejte na mém blogu!

Jižní polokoule

April 18, 2019

1/10
Please reload

Aktuální příspěvky

April 18, 2019

December 22, 2018

December 9, 2018

December 2, 2018

October 11, 2018

October 2, 2017

August 11, 2017

Please reload

Archiv